pondělí 19. června 2017

úplně jsem zapomněla, že někdy začátkem června tomu bylo dvanáct let, co jsem si začala zapisovat svůj život tady na zelené louce. resp. začínala jsem na bloguje.cz a až konec téhle platformy mě přiměl přenést svůj virtuální život na blogspot. a tady už si pár let spokojeně existuju. nemám za ta léta absolutně žádné blogové ambice, jen mě baví zapisovat si útržky svého života někam, kde si je budu moci stále číst, pár kliknutími se k nim vracet. ty jo, stejně je to let. dvanáct! to už něco znamená. za tu dobu člověk klidně vychová dítě v téměř samostatného jedince. a vůbec, za tu dobu se dát zvládnout takových věcí. založila jsem si blog někdy po návratu ze své první aupair štace v londýně. a od té doby jsem ji absolvovala ještě jednou, byť v kratší letní podobě a na anglickém venkově. jedno léto jsem pracovala v irsku, úplně na západním pobřeží, kde břehy connemary olizuje studený atlantik. vystudovala jsem vejšku. začala pracovat v bance. přestala pracovat v bance. založila si živnosťák a pustila se do výuky angličtiny. poznala badboye, se kterým budeme za pár týdnů celých sedm let. koupila si auto a byt. pořídila si psíka boříka. a otěhotněla. také mezitím proběhlo 3x fotbalové euro, 3 x světový šampionát ve fotbale, jednou jsme se stali hokejovými mistry světa. chelsea vyhrála ligu mistrů. přečetla jsem šílenou kupu knih. viděla jsem mraky filmů. přišla o žlučník. byla několikrát v londýně. pak i v paříži, berlíně, dublinu, vídni, varšavě, drážďanech, 2x v ženevě, třikrát v chorvatsku. 4x jsem se přestěhovala. stala se vyznavačkou minimalismu. sběratelkou kosmetiky, která je mi už spíš na obtíž. a hlavně jsem pořád holka, která má kupu nesplněných snů, které si chce plnit. možná to bude maličko obtížnější, protože v tomhle mém třináctém blogovém roku porodím a život se mi krapet změní. ale bude to jen jiné, neznám a nechci znát, že něco nejde. všechno nějak jde. a na to všechno se těším. tak směle do toho. téra

neděle 11. června 2017

návrat domů je vždy tak těžký. v pátek se zdál v nedohlednu. psala jsem, že se sbalím a vyrážím. v čska jsem udělala nákup a vyrazila pomazlit psí duo, vybalila věci, sledovala semifinále french open, usnula na gauči, naservírovala si rajčátky s mozzarelou, a pak dorazil tatík. večer jsme spolu grilovali, a později dorazil i badboy. spalo se mi krásně, v noci přišel déšť, a jak jsem spala pod střechou, a déšť do ní bubnoval, úplně jsem vrněla blahem. sic mi to udělalo čáru přes rozpočet, a to tu, že taťka dopoledne postaví bazén a já budu celé odpoledne dohlížet na jeho napouštění. badboy ráno odjel na školení, a já si četla na zápraží s hrnkem čaje a ovesnou kaší. střídavě pršelo a vykukovalo slunko. taťka rekonstruoval jednu ložničku v podkroví, a já se pustila do přípravy smaženého květáku, brambůrek a okurkového salátu. naservírovali jsme si to ven, protože vysvitlo slunko, a v momentě, kdy jsme zasedli, se opět rozpršelo. přesun do pergoly. hned po jídle se opět slunkou vylouplo. taťka pak odjel na sraz od vejšky, a protože opět pršelo, zalezla jsem si do patra, ulehla na letiště, poslouchala kapky deště, a dočítala než pomine tvůj hněv. trošku jsem u toho usnula, ale pak jsem to dočetla do zdárného konce. a těším se na další knihy asy larrson. akorát jak tak koukám na wiki, nepřečetla jsem jen jednu její knihu - temná stezka. ale mám teď v merku takových parádních záležitostí, že to snad ani nevadí. rozečetla jsem a dočítám od ukrajinského autora maxima butčenka knížku umělec války. dva bratři, jeden lohanský separatista, druhý žijící v mnichově příznivec majdanu. mně prostě baví hodně literatura, kde se dozvím. čímž nejde ale o literaturu faktu. spíš to, že čtu příběh, a jako přidaná hodnota je pochopení nové situace. těším se, až sis přečte žízeň od jo nesba. nepatřím teda mezi jeho fanoušky, mám načteno pramálo, ale tahle kniha je prý moc dobrá. vůbec asi to léto pojmu hodně čtenářsky. || včera jsme pak s badboyem, tatím a sis trošku pogrilovali. resp. dala jsem si půlku grilovaného hermelínu. super je, že alespoň když projde vysokou teplotou, tak ho můžu. protože plísňové sýry, které prý jako těhotná nemůžu, mi moc chybí. || taťka&badboy koukali večer na fotbal, já se odebrala s knihou do pelechu a hrozně brzy jsem to zalomila. || dnes ráno společná snídaně, film léto v portugalsku. vůbec na to nekoukejte. je to takový ten romantický německý film situovaný do portugalska. plytké dialogy, stupidní příběh. jenže! ty reálie! lisabon a jeho okolí. futuristické stavby, do toho ty krásné jižanské domky, krásné dlažby, oceán. ááááá. na to konto dnes hledám různé zajímavosti v portugalsku. || taťka nás pozval do restaurace na oběd. klasická hospoda. nejdřív česnečka. a pak tak megózní porce smaženého sýra, brambor a tatarky, což je pokrm, který jím dvakrát do roka, a dnes přišel jeho čas. normálně jsem myslela, že puknu. taťka a badboy dostali ke svému masu a zelí každý asi osm knedlíků. hrozná obžírka to byla. na chalupě jsme to zakončili kávou, a akorát dokoukali zápasu týmu bucie, kdy pozvedly holky nad hlavu pohár pro vítěze french open ve čtyřhře. || po příjezdu domů jsem si došla do bazaru. koupila si takové elegantní letní tílko, a hlavně! koupila jsem mini koženou bundičku. vůbec nevím, zda čekám holčičku nebo chlapečka, ale je unisexová na dítě cca jeden a půl roku. ale je tak dokonalá a za pár korun... nemám na dítko vůbec nic a ještě pár měsíců neplánuju nic pořizovat, ale tohle jsem prostě musela mít! || večer snad s liškou na kávec. téra

pátek 9. června 2017

tenhle týden byl moc fajn. a hlavně sakra rychlý. ale koneckonců, který týden není rychlý? hlavně už mi odeznívají ty prvotrimestrální únavy, takže jsem taková docela plná energie, a už mi dlouhý pracovní den nedává tak zabrat. ve čtvrtek mě navíc čekal v krajském městě prvotrimestrální screening. říkala jsem si, že bude-li to ok, můžu to pustit do světa. cesta byla šílená, milion objížděk, šraněk, pomalých aut a červených vln. ale screening dopadl dobře, dítko se neukázalo, takže stále nevíme, zda chlapeček nebo holčička. ale hlavní pro mě bylo, že je to ok. večer jsem měla sezení se seniory, dali jsme si večeři, dostala jsem nádhernou květinu a dárek, a užila si báječný večer. dorazili i ti, co už do kurzu nechodí, bylo to tak milé shledání! a hlavně ten jejich milý strach z toho, co bude, protože o kurzy nechtějí přijít. prý klidně si tam miminko kojte, nám ani nevadí pláč, ale chceme dál chodit. a tak já a moje dvouměsíční bejby budeme chodit učit kurzy angličtiny. lol. dnes jsem měla jen dva seniorské kurzy, firma výuku zrušila kvůli jejich výročí. tak to jen kvituju. akorát jsem doobědvala, pobalím věci a mažu na chalupu, kde už jsou oba mí psí přátelé. taťka si je tam vzal už včera, dnes jsou zavření v chalupě, taťka jel do práce. odpo dorazí právě tatí s badboy, a budeme si tam společně vegetit celý víkend. badboy jede ráno na školení, taťka odpoledne na sraz od vejšky, ale já má čtyři knihy, takže se nudit nebudu. a bude bazén už. jupijajou. asi nějaké grilováníčko. na tenhle víkend se obzvlášť těším. vypadnout z města. jdu se vrhnout na balení a vyrážím. hezký víkend všem. téra

pondělí 5. června 2017

Téra pohodářka.

školní rok míří do finále. poslední čtyři týdny. a konec šmitec. těším se na poslední týden plný zmrzliny, kterou děti vždycky baští, já jim do pusy servíruju šlehačku a plácnu jim tam i jahodu, a oni jsou blahem bez sebe. přesně to, co doma nemůžou. haha. to se odehrává v čska. u nás ve městě to pojmeme podobně, ale bývá to bez zmrzliny, protože do centra daleko, a mrazák v místě učebny nemám. takže něco sladkého na zub, hry, a čau. a dnes jsem se utvrdila v tom, jak se na to dvouměsíčně čau vlastně i těším. občas mi totiž rodiče dávají zabrat. už mě zase licitace o ceně kurzu naštvala. za šest let jsem nezvedla cenu kurzovného. měsíčně platí děti v kurzu stále stejnou cenu. ať je těch dnů v měsíci tři, čtyři nebo pět. zajímavé je, že je-li jich pět, rodiče by nikdy nenapadlo se zeptat, zda to nebude stát víc, ale jsou-li tři, neváhají přicházet s dotazy, zda by nemohli platit méně. a tak jsem dnes inkasovala platby na červen, a holčička, která chodí již šest let platbu neměla. běžela pro peníze domů, protože bydlí hned vedle, a maminka mi udiveně volala, že ji ani nenapadlo platit, když v květnu byly dva pondělky volné a jedno pondělí strávila holčička na školním výletě. who cares, sakra? před dvěma týdny jsem ten samý telefonát měla od maminky jednoho chlapečka. myslím si, že děti ve skupinkách platí fakt velmi slušné peníze, absolutně to nemůže zatížit rodinný rozpočet. individuály si nechávám zaplatit, a je jedno, zda je to dospělý či dítě. i skupina dvou lidí není levná. a mně do jednoho kurzu chodí dva klučíci, kterým jsem platby snížila. když si spočítám, kolik mi to dá za měsíc, odečtu nájem, odvody, materiály a benzín, musím přiznat, že bych za to za normálních okolností snad ani učit nešla. spíš je to z loajality k jednomu z nich, jehož maminka je strašně fajn, a chlapeček ke mně chodí s roční pauzou už od tří let. proto mě zaskočila maminka druhého hošíka, které se zdálo neadekvátní mi zaplatit celý měsíc, když v dubnu bylo jedno velikonoční pondělí, a v květnu dva státní svátky. já vždycky nevěřím vlastním očím a uším, že něco takového někoho napadne, a já musím obhajovat svoje příjmy. nejlepšími plátci jsou ti, kteří už kdysi posílala děti k helen doron. tam je tak naprásklá cena, že u mě mají pocit, že učím za pár šlupek a v životě nezaplatí pozdě, ani nelicitují o ceně. 
jsem dnes asi zase rozmilá. mám za sebou návštěvu lymfo lékařky, přeci jen budu chodit na deset lymfo. dnes jsem se dozvěděla, že mi padnou dva firemní kurzy přes léto. brek. potřebovala bych teď víc času na čtení, páč ve slepé uličce je šíleně napínavý. ve čtvrtek jedu na screening a doufám, že bude všechno ok. no a líbí se mi nová paletka od the balm. ale protože mám šminek kupu, a rozhodla jsem se, že je budu spotřebovávat, nikoliv sbírat, odolávám. ale těžce. téra

neděle 4. června 2017

trošku kvapík poslední dva dny. moje kamarádka z dětství, se kterou se přátelíme celých třicet let, od útlého věku, se vdávala. protože ona i její teď už manžel žijí a pracují v německu, poznali se v liberci, kde studovali a kde mají byt, a ona je tu od nás, on ze severních čech, udělali takový kompromis o místě svatby. a tak to bylo ve středních čechách u příbrami. casual smart. já měla jasno. a měla jsem i představu o svých botách, které jsem ovšem doma neměla. měla jsem i představu o tom, jak má být oblečen badboy. ten měl košili, ale kalhoty a boty mu scházely. od pondělka jsem tlačila na fakt, že by měl jeden den dorazit domů v době, kdy jsou ještě otevřené obchody. celý týden se nedařilo, a v pátek slíbil, že bude do čtyř doma. hurááá. cca v jednu telefon, že mu šéf dal ještě jednu nakládku, a že to vážně nedá. a tak jsem kupovala na blind jemu boty. mně vlivem lymfedému a tepla otekly prsty, nárty a kotníky, a tak jsem tušila, že já si ten den nic nevyberu. večer jsem upadla do kómatu a vzbudila se v sedm, kdy přijel badboy domů. myla jsem si vlasy, balili jsme spolu dar. v poledne jsme měli být na místě. nápad byl ovšem takový, že vyjedeme o půl deváté, v krajském městě v devět otevírá obchodní centrum, vletíme tam, já si koupím někde boty, on kalhoty, a tradááá. high five. badboy zadává trasu do navigace, je to cca 210 km, nemáme dálniční známku, takže cestu nám to počítá na čtyři a čtvrt hodiny. twl, to nedáme. rozhodujeme si koupit desetidenní dálniční známku za tři kila. ráno badboy potřebuje nutně do polska koupit synovi k narozeninám tašku na rybaření. má se s ním vidět v neděli dopoledne. ptá se mě, v kolik otevírá polská tržnice. hledám na internetu. v sedm. v sedm deset badboy z polska volá, že tržnice, kde mají ty tašky, otevírá v osm. že jede domů, přiveze snídani, nachystá se, a vrátí se tam na osmou. kladu mu na srdce, že ve čtvrt na devět potřebujeme vyjet. vyrážíme nakonec o půl deváté. protože jsem si na noc neudělala na nohy bandáže, otoky sice spadly, ale cítím, jak mám napnutou kůži na prstech i nártech,  lymfě se nebude chtít pracovat. jedu prozatím v žabkách. kdybych nesehnala boty, mám v autě ještě balerínky. beru si do auta krabici s proprietami na bandážování. ujedeme cca dvacet kilometrů, a v jednom městečku se před námi vyloupne obří tesco. f&f. říkám, ať zastaví, že bychom tam mohli pořídit. máme víc štěstí než rozumu. badboy tam sežene kalhoty, které jsem si představovala za pěti stovku. já sandálky za čtyři kila. na parkovišti si bandážuju provizrně nohy, vyrážíme, hradec můžeme klidně minout a najet rovnou na dálnici. čas dojezdu vychází na půl dvanáctou. opravy na silnici. auta před námi to otáčí. badboy na nic nečeká, taktéž to otáčí, projíždíme nejrůznějšími vesničkami, abychom se museli ve finále promotat krajským městem a mířit na město perníků, kde na poloviční trase sjedeme na dálnici. a pak to už jede. jsme za třicet pět minut v praze. okruh máme za patnáct minut projetý a hurá na dálnici na příbram. obřad má být ve dvě, raut ve tři. snídala jsem o půl osmé. říkám badboyovi, že mám hlad, jestli zastaví u nějakého mcdonaldu, že chci chickenburgera. ale když vidím dálnici, která vypadá spíš jako širší silnice, kolem domky, ničím nepřipomíná širokou a velkou d11, kde jsou po cestě benzíky, odpočívadla i fastfoody, je mi jasné, že nepořídím. před příbramí nás to svede z dálnice dolů. dálnice se tam opravuje. badboy opakuje, že někde zastaví a najíme se. napadá mě, že do dvanácti tam mají být ti, kdo se rozhodli přenocovat. my chceme ject večer domů. píšu martině, že dorazíme až kolem půl jedné. no problem. čekám, kdy se před námi vyloupne alespoň krmelec plný kaštanů, protože mám fakt hlad. nakonec odbočujeme do vesničky, na jejímž konci stojí hospoda s tradiční domácí kuchyní. tak se to píše na ceduli. vstoupíme dovnitř. nikde ani nohy. hned po nás vstupuje cca devadesátiletá stařenka s pár zuby. usedáme ke stolu. pan vrchní nám přináší jídelní lístek. ceny jsou jak z českého krumlova, pět jídel na výběr. dávám si kuře na paprice, badboy taky. seniorka volá na pana hospodského, že chce filé (které není v menu) a okurkový salát. pan hospodský říká babi, počkejte, až tady mladý si vyberou, pak vám něco uvařím. vždyť vy chcete vždycky něco, co vůbec nemám. ale dobře. je po půl dvanácté. do cíle nám zbývá cca dvanáct kilometrů. jídlo je nám naservírované o třičtvrtě hodiny později. ale chutná báječně. mezitím se se mnu snaží zapříst konverzaci babička od vedlejšího stolu. mám prý tetování jako její pravnučka, která si na brigádě vydělala loni dvacet tisíc. a dostala se na vejšku poté, co odmaturovala se samými jednotkami, a bude studovat na učitelku angličtiny. tak jsem se usmála. paní mi vypráví, jak by se chtěla učit italsky, ale že nejdřv by chtěla nové zuby - klapačky, ale má pár svých starých s hlubokými kořeny, tak se bojí je nechat vytrhnout. je hrozně milá. mluví s takovým tím milým středočeským akcentem. připomíná mi mluvou moji babičku z prahy. vytahuju zrcátko, kontroluji, zda makeup drží na svém místě. všimnu si jejího pohledu a říkám no musím to zkontrolovat. ona se začne smát a říká vy jste prostě frajerka. během jídla se přijde pan hospodský ujistit, zda nám chutná, a kam že to máme namířeno. povídá s námi, a při placení nám dává slevu. loučí se s námi jako se starými známými, babička nám přichází potřást rukou na šťastnou cestu. pan hospodský říká, ať se cestou zpátky stavíme na kávu. a před odchodem nám ještě servíruje na talířek domácí bramborový salát i sekanou, abychom ochutnali. badboy to spořádá a říká, že delikátní. || přijíždíme do cíle. sympaticky nevelká svatba. cca třicet lidí. neznám vůbec nikoho. i ženicha jsem viděla jednou v životě. ještě že tam jsou nevěstiny rodiče a bratr. a ženichův bratr se mnou před lety pracoval na jedné brigádě v praze. jak je svět malý. je to tam hrozně fajn, jen se lidi tam skupinkují. cizinci - italové a němci - sedí separé u jednoho stolu, spolužáci z vejšky sedí u dalšího. my s rodinou nevěsty u dalšího, a rodina ženicha u dalšího. a v podstatě se to za celou dobu nijak nemění. moc se mi líbí, že martina se vykašlala na nějaké šílené bílé šlehačky, resp. i na tradiční svatební šaty. má krásné černo-modré šaty nad kolena s kolovou sukní, černé lodičky, nezvyklý mejkap, a je prostě kočka. ale čekala jsem to takhle. za ta léta vím, že je příznivcem svatby cca jako já. tzn. kdyby ji do toho manžel doslova nedostrkal, po cca čtrnácti letech by stále nebyla v chomoutu. po hezkém krátkém obřadu následuje focení. ale takové to ne únavné na hodinu. za dvacet minut je nafoceno, je to opět hezké a vtipné. a začíná raut. poté vtipná tombola, kterou kvůli cizincům s nevěstou a koordinátorkou překládám do angličtiny. i první tanec pojmou vtipně. celá ta svatba mi připadá fajn právě díky tomu, jak je netradiční a jiná. italové se baví, němci spíš sedí. o půl deváté se s badboyem zvedáme. loučíme, zabandážuju si v autě nohy, za dvě hodiny jsme doma. jede se dobře, rychle, dálnice jsou volné. kousek od místa konání svatby je přehrada orlík, kde jsem nikdy nebyla, a která mě svou výškou naprosto fascinuje. || doma jsem hned padla za vlast. nohy mají dost. pobolívá mě břicho, mimino toho má taky asi za celý den po krk, ačkoliv dostávalo jen vodu, a krmila jsem ho zcela zdravě - tři mini bramboráčky, které byly smažené, mu nemůžou uškodit, všechno ostatní, co jsem konzumovala, byla výhradně zelenina. je hrozně zajímavé, co se mi v tom břichu děje. napila jsem se po cestě tam od badboye z plechovky coly, a okamžitě mám po ní hrozně divné pnutí v břiše. už jsem to vypozorovala před dvěma týdny. mímo o asi nemá rádo. k obědu si badboy objednal kofolu, dvakrát jsem si lokla, a dítě na to neřeklo ani ň. ale dala jsem si včera výjimečně tři espressa s mlékem,a myslím si, že to byl ten důvod, proč mě pobolívalo břicho. tak malý a tak si vymejšlí. || dnes se budu jen tak povalovat a číst si detektývku od henninga mankella. a za dva týdny další svatba. téra

pondělí 29. května 2017

měla jsem hezký den. už snad jen proto, že zánět trojklanného nervu je od včera zřejmě na ústupu. úleva. ráno se mi i tak hezky vstávalo. byť časně. ovesná. černý outfit. téměř nahý mejkap. a patnáctiminutový špacír s psím kámošem. cesta z města. ale jen kousílínek. dva kurzy. cesta zpět. platím v kavárně, když mi číšník říká chcete překvápko? a prostě mi jen tak přinese domácí zázvorovou limonádu, která mi loňskou letní sezonu moc chutnala, a letos ji ještě stále neměli v repertoáru drinků. do toho mi volali z firmy, že padá výuka. jenže pozdě, takže zaplaceno. odpoledne jsem měla děsně milé dětské kurzy. fakt jsem si to s nimi hrozně moc užila. tyhle kurzy půjdou i s miminkem. resp. dva z nich. vůbec si neumím představit, že bych se jich vzdala. jen je časově nějak víc učesat, aby nebyly v podvečer. || včera jsme měli veselý večer. holčičí jméno  je jasné. ale klučičí? hardcore. po dvou hodinách jsme se shodli, že když oba tušíme, že budeme mít holčičku, že to snad holčička bude, protože jinak budeme na kluka asi pískat, když ho budeme volat k obědu. moje jediné jméno, které se mi líbí, neprošlo u badboye. prošli jsme kalendář, a prostě nic! nic. nic. nic! tak internet. tak nějak jsme se shodli na dvou jménech, ale že bych si teď tady jimi byla úplně jistá. no way. || pořád mám pocit, že je kolem mě kupa negativních věcí. a že je sama neumím odpravit, byť je to v mojí moci. a sama se myšlenkami na to vytáčím. učím dvě holčičky. čtvrtá a šestá třída. největší problém je v jejich mamince, která hází veškerou zodpovědnost za vzdělání dívek na jejich učitele. za dva roky, co je učím, můžu říct, že u té mladší je chyba v angličtinářce, protože dle mého neumí příliš anglicky. ale je kupa věcí, která je v kompetenci rodičů - kdy má dítě svátek, narozeniny, kdy je má rodič, kdy jsou letní prázdniny, znát hodiny, vědět, jaké je hlavní město naší země. a pokud to někdo ve čtvrté, potažmo šesté třídě neví, není to učiteli. navíc mi chodí maily, abych dívkách pomohla s úkoly, opravila je, telefonáty večer, o víkendech, na které já už nereflektuju. prostě to přecházím. nezvedám. hodina s nimi je pak v pohodě. ale mně to už nevyhovuje. prvotní nápad jejich otce byl mohla byste jim simulovat anglicky mluvící prostředí? koncepce maminky pak byla - to, co dělají ve škole, uděláme i v mojí hodině, plus zkontrolujeme úkol a nadrtíme se na test. nejdřív jsem v duchu prskala, ale pak jsem si říkala, že moje příprava na tu hodinu je nulová, takže o co go? ale čím dál víc se mi tenhle nesmyslný koncept zajídá. musím říct, že jsem si ovšem řekla o hezké peníze, a odehrává se to u mě doma, takže nemusím nikam. jsem sama na sebe naštvaná, že ty prachy jsou pro mě tak lákavé, že je prostě přijímám dál. ale vzhledem k mojí situaci vidím brzký konec. jenže kdykoliv si na ty nesmyslné maily vzpomenu, úplně se vytočím. || v sobotu a pak za dva týdny mě čekají dvě svatby. jedna hodně daleko od nás, druhá kousek. obě nevěsty jsou mé výborné kamarádky z dětství, které mám strašně moc ráda. ale mně se na ty svatby zkrátka vůbec nechce. mě čím dál méně se baví družit. svatba, která nás čeká teď v sobotu, bude international, protože kamarádka i se snoubencem, byť jsou oba češi, žijí v zahraničí. já - a její rodiče - budeme jediní tady od nás. a já, ač hovorná, extrovertní, mám pocit, že bych nejradši byla zalezlá někde doma. další svatba o dva týdny později bude obrovská. a bude tam kupa známých z minulosti, ale mně se k nim nějak nechce vracet. a ta nechuť, že vlastně někam musím, je až hloupě velká. vím, že nakonec obě akce budou fajn, budu ráda, že jsem byla součástí, ale teď, když nekouřím, nedám si ani panáka, mezi devátou a půl desátou chodím spát, a v teple mi otékají nohy, nejsem zrovna ready na tyhle akce. tak jsem si trošku postěžovala. vo nic nejde, že jo. jdu spát. je čas. téra

neděle 28. května 2017

včerejšek byl tak krásný sluneční den. a nebýt těch šílených odpoledních bolestí, které jsem měla, tak by to bylo všechno žůžo labůžo. kloktání šalvěje mi zakázali v lékárně, takže mi vážně zůstal jen ten jeden paralen. občas mám sice chuť prorazit hlavou zeď nebo okno, ale ničemu bych tím evidentně nepomohla, takže trpělivě čekám, až ty šílené bolesti odejdou. měli jsme jet na po polední návštěvu k badboyovu taťkovi, ale já zůstávám doma. upřímně si neumím představit, že se tam někde v těch bolestech pokouším být společenská. takže jede jen badboy. celkově se mi ta samota začíná zajídat. chápu, že kamionová doprava není od osmi do čtyř, a že když vstávám, je on už pryč, a když přijedu domů, obvykle ještě doma není. když přijede, nají se, dá vanu a padne za vlast. včerejšek strávil u své babičky, spíš baby čarodějné, protože ta do laskavé babičky má skutečně daleko, kde jí montovali novou bránu. a poté přejížděl za bar, kde občas brigádničí, protože nějaká polská crew měla mecheche. dnes si jel jen pro peníze, a rovnou tam pomáhá zpacifikovat binec. odpoledne mě čeká s mokrým kapesníkem na tváři, badboy u svého otce. když to jen trošku půjde, chci si uklidit celou ložnici a podívat ne na stránky ikea na nějakou hezkou komodu. potřebujeme nějaký nový úložný prostor, a stejně to asi budeme řešit kvůli miminku. || včera jsem dopoledne jela za mamuš na chalupu, přečetla tam knihu harry potter a prokleté dítě, která se mi bájdvej dost líbila. konečně vykoukla ta pravá tvář draca malfoye, vždycky jsem tušila, že je to v jádru dobrák, haha. je to jiný harry potter než býval před devatenácti lety. no a co? příběh albuse a scorpiuse je prima, a ron weasley je pořád stejný trouba, takže je kouzelnický svět v naprosté rovnováze. a voldík mortík zase nezvítězí. // poté jsem se pustila do knížky od spisovatelky asy larssonové sluneční bouře, abych večer doma zjistila, že jo, už jsem ji četla. a tak jsem si konečně vytáhla od františka kožíka knihu mánes, kterou jsem si koupila loni v knihovnickém výprodeji. přečetla jsem od kožíka dvě knihy o životě malířky zdeňky braunerové, rozšířila si tolik literární, kulturní a politický kontext, a něco podobného očekávám i od mánesa. || změna. rozhodla jsem se nechat se odvézt badboyem k našim na chalupu, kde si můžu dát kapesník na tvář a polehávat, aniž bych byla sama. a přijede tam i moje milá sestřenička se strejdou. a možná zase sis. || včera jsme zakončili den grilováním. měla jsem v sobě druhý paralen, takže bolest nakonec relativně odezněla, a bylo mi trošičku víc hej. tony odjel docela brzy, já pak vezla domů sis. || posledních pět týdnů práce přede mnou. pak kupa knih. seznam filmů. pár hodin výuky. nohy nahoře. buď hezky doma. nebo na chalupě u bazénu. nějaké malé české cestování. moře necháme až na za rok s mímem. || před chvílí jsme byli s badboyem pro něco v obchodě pepco, a hrozně jsme se smáli plavečkám v celku pro úplně mini děti. říkali jsme si, že kdybychom stopro věděli, že budeme mít holčičku, tak je hned bereme. téra